pozdravy shůry prapodivné nic vzorce noční můry obrazy ulic příkladné náměstí schůdný půlměsíc nároží drožkařů nevinných štít sklepení stodoly rozbřesk snů myšlení mozoly vydřený lesk loučení k budoucnosti vědro prozření vší stezky k prameni kostlivců pachtění praotců pasti pavoučí práce důslednost ješitů ctnost odvěké hledání vlasti trnitá stezka bohatých poušť kompasů střelka meze tvých dost vytančený déšť procesí nekonečna stará dobrá zvěst nenápadná slečna poukázky pekla cestopisy nebí záchranná jehla moc těch, co neví vrůstání srdce netečný prostor náhody vlasce přitažlivosti odpor laskavé oslavy hřejivá svítání vláha potravy všemožné vzdýchání nevyžádané rady nedobytné hradby setkání s hady dokonalosti vady tajností ploty boží přeřeky nevinností plody brodění přes řeky
Měsíc: Leden 2026
tam, kde pláčou matky
pěvci lásky neopomenuli své blízké jen se příliš zahleděli na hroty šípů jali se opečovávat to, co je křehké namísto plnění tělem vázaných slibů neznali ještě barevné podoby lásky tak, či onak dával se jim duše svět poznat slepota vršila na jejich srdce vrásky a odvaha nutila před bohem se doznat láska však ještě nevyjevila své barvy klube se do světa, aby roztáhla křídla aby do peří shrnula bratry i matky láska ještě nedošla na konce záhybů pídila se dosud po červených nitích jen aby neutkvěla v zákoutích hrobů i sonetu nastaví srdce drzosti val neb není v řádcích, ani mezi nimi král není ani v záři všech světa klenotů nedá se najít, ani na konci nití to, co se ti příčí a tam, kde pláčkou matky láska se vzpříčí všem bohům
nedáš se
nedáš se přelstít ještě nejsi budeš však, chceš-li a necháš se vésti předbíháš stínům brzičko upadáš všem se dáš vlivům jen se pak nezvládáš poznáváš odmyšlené předsudky hnilob slyšíš i neslýchané slova, jež šeptá hrob nebojíš se vyjít vstříc přetnout obrazce vidět hlouběji i víc než jen na filmu pásce nedáš se bez boje vkrádáš se chytře zdobíš své závoje v hrobce i v patře
chci, chci až na věky
chci tobě psát dokud neodpovíš dokud sníh nezahladí šlépěje karmy dokud se celý svět na štorc nepostaví dokud nebude jasno na konci tunelů tmy chci o tobě všechno znát, vše prozkoumat bez chladné lsti, bez zášti, bez touhy bez strachů jazyky společné rozmotat prosít základy dávnověku a vyleštit šmouhy chci ti i zpívat, budeš-li tomu vděčná árie srdcí i melodie mých hvězd smyfonie humoru i (těžké) etudy teskna bezhlavé popvěky mých bluesových cest chci, a přesto nevím zda chceš i ty dosud jsem nevěděl, nechtěl a nepoznal teď však chci, chci až na věky s krví své duše roztančit bál
výskoky duše
výskoky duše nad horizont tam, kde se cítí tak hluše kde sama ze sebe tvoří palindrom ve svršcích nejubožejšího klišé zrcadlí hanbu zahnanou v kouty přemnožených snah své padlé touhy přístřeší potěch, pověr i zhoubných věr vykrystalizuje poťouchlou hrou nový směr nechce se dávat, ba ani oprostit nechtíce rozdává chtění do všech stran tíhnouce volně své rámě otevřít těm, co se líhnou z přátelských bran vyslyšen, vymáme ze stohu klasů vyučuje, poslušen jen dávným hlasům vyklube se, rozdán, ba nikomu vlastní ponoukne hru a znovu se zasní přátelství na kraji zádušních krajin kde hluchot jak dupot rozohní stvol tvých vlastních vratek a nadobětin tvarujících ozvěny odvěčných kol vkrádáš se bláznivě do tíže dluhů do beztíže duší a všemožných duchů tam, kde není krok, jen tvořící mysl kde touha či myšlenka hned tvoří smysl setkání bez přátel, láska bez ozvěny přitakání pravdě opásané otěžemi kruhem vyměřeny pravoúhlé stěny krácení líců a ruby násobeny dvěmi vrásky jen na zídce, jako výrazy čelem prochází zástupem obludných šelem napůl jak sražená, napůl vzpřažená do šiků obranných kopí směle opřená pomodlí se, tiše po kolenou odbelhá do stínů za horizont kříž svůj zabodne i když je ztěžklá a kalem mdlá vždy znovu do dálek upřímně pohlédne duše, tvůj plamen, tvé vlastní nitro procházka blahem a vlahé jitro toužebně sluncem se nechá zalít a v jeho ohni vše nechá spálit
báseň, drzý klín
nevím co je báseň a co drzý klín vložený do oken aby bylo vidět mimo špínu tabulí i když zebou stopy a místnost se plní chladem odspodu ale ty chceš vidět i báseň i čistý horizont který proťal pták jakoby padal k zemi a on jenom letěl dál vzdálil se z dohledu beze stop ty zanecháváme jenom my protinožci
krkavčí krákorání
píšeš jen pro povyk vlastní mysli ať se hne, ať myslí, ať tě povede za ruku vtažený do víru spletení nechvalných her myšlení a tíhy prozření smyslem se nabízí všebarvý svět k cíli a bez klíčů znehybněn květ třásněných obručí přeťatých rtů i uch ztráceje sluch i cit pro tiché záchvěvy mysli ať myslíš, či nemyslíš dlít tam a stavět vystavíš chrám prázdných náručí z kostí vybarvíš čmáranku mysli a vyvlastníš svůj vlasní svět vlastně se jen sprostě zasníš a zaspíš zanecháš za sebou bez odpovědi živé zpovědi bez rozžehnání, bez otčenáše, bez krve přeživší ty, co vědí, i ty, co si hrajou na medvědy vystřelíš pár slov, jako šípy kroužící tmou aby zasáhly černotu v středu zabředlou vetkáš je do tlamy, jako vlak svázaný dráhou ponechán na pospas po lásce prahnout leč vláhou nevinnosti snů odvíjí se den když ještě nežiješ, a přitom již nespíš jen se klubeš ven, do mysli, do světa pěny života předvoj, leč odtržený, zabředlý ve snění píšeš, leč slova míjejí významy ukrývají se před smysly omámeny energiemi nedají se zachytit, ony nemají tvary jen hýří tíhou ponoukání a všemi hrami povyky mysli a posunky rtů jako vytí na měsíc a krkavčí krákorání
nad nebesy
nad nebesy tam, kde jenom tvoje záře dokáže hodit stín spěchám s podnosy královské hostiny všech mých myšlenek na tebe a se všemi mými srdci pro tebe nad nebesy když tě doběhnu po stopách odlesků snů a nezakopnu při tom potkáme se znovu a chceš-li znovu stíny všech světel a záře nejhlubší tmy