Štítek: šuplík

s příchutí lanýže

přerostlé bytí
zvětralá průměrnost
prošedivělé kvítí
zviklaná páteřní kost

nemládí a ne starost
bezpečný přelet
neslanost, nesladkost
hladová souše vět

sny duše o ctnosti
pokora až zpovědní
nesmysly, zpomalenosti
vděk vyvlastněný, všední

autenticita problematiky
či problémovost autenticity
srát korporátní metodiky
raději noty, kytary, audacity

lustrování duplicity
výplatní pásek zlosti
důmyslnost kvantity
kvadrát přehnanosti

ještě ne hypochondr
ale už churavý
zn. gangsta’, lotr
vždy někde děravý

umenšování, malost
i pestrost hloubky
stlání střídá starost
…mlčky

vydřené znaky dospělosti
digitálně zmatené
vrakoviště plodnosti
dětinsky zarděné

pískoviště bez lopatek
nářky staré staletí
upomínky, nedoplatek
ostří nože prokletí

těsný korzet banality
sítě stáda
množírny samoty
individuační balada

snad křest ohněm
či tesání vlastního kříže
ještě stále děckem
ale s příchutí lanýže

vyčmuchán psem
sežrán prasetem
prošlý jak Hádes
a navoněn hlasem

půlvěk – střední věk
nekvašená přebujelost
půlčlověk
default mode: zrnitost

prach cest beze stop

nikdo nenapíše
nikoho nečekej
jen tak vytepeš
svou vlastní šlépěj
i tu pak zahoď
neměř se se sny
zjemni ten závoj
mezi tebou a světy
cesty rozprostřeny
jen němé tě soudí
múzy jimž chybí dirigent
do dnů se bez taktu vloudí
něžnosti blouzní
sóla pro tvá strádání

kdo je však skutečně
v(y)zývající tě slečna
komu vyčítá věčně
prožitek nekonečna
pojmenuj její bytí
střídající se tváře costi
kosti, bolesti, zvířeckosti
texty k ne-čtení
toužení záře
svěcení proklatých hvězd
vůně uložené do polštáře
vytí úplňku pro radost
zploštělost hradeb
tesání náhrobků marnivost

kam vane ten prach
prach cest beze stop
do něhož nikdo nikdy nepsal
natož mu domlouval, děkoval, zpíval
přesto vzdorně tančí
a každé zrno křičí
nedopsané zprávy z cest
laskavá obelhání
turistické znaky snů
neprůchozí bolest
průhledy zvěstí
slepé uličky metod
špetky pověstí
třesky pěstí nevhod

nikde nikdo
jen…nedočkavé teď
když nevíš tak uhoď
a prach do mračen leť

úžlabí beze slov

jen v úžlabí beze slov
v tom těsném bodě styku
tam chaosu a řádu nov
tam není ještě zlata
tam není dravců ryku
ni apollinský krov

za útesem zapomnění
tam se noříš v rybu
tam splynutí je uměním
mžik bdělého snu
tam všechna dnes již byla
a včera schovalo se jhu

v odvěřených propastech
v zatměních mysli
duch dychtící po kostech
záhrobí světel, rozbřesky tmy
tam, kde prázdnota kvete
a bezbřehost se nemodlí

v tmách noci bez duše
rozdováděn rarachy
tam, kde sen ještě zahlušen
sníš střízlivě bezduchý
tam protnut jednorožcem
nosíš vodu sen za snem

štípeš duši jako špalky
vždy na vyvoleném špalku
tam, kde zahoří již po sté
duše vlákna, jemné třísky
žárem vejdeš do sňatků
a s tebou nezvaní hosté

zapálen a vzýván projdi
kde jemný dech i těžký kříž
tam, kde i možnosti bloudí
kde čas vrávorá na ostří
tam se vloudíš, velbloud uchem
ni v člověku, ni duchem

raději bys už neměl psát

raději bys už neměl psát
v hájemství jazyka spát
bezhlavý slepě tápat
po krku smyslu se sápat

už bys neměl užívat slov
jen klecový jazyka chov
vzdát se života sovy
zanechat úplňky, novy

neměř už slabikám stopy
vyklepej obilí snopy
prostě, jak vlčím vytím
odevzdej poctu svým žitím

už se nesuď očima snu
nedohlédneš k jeho dnům
do studny upři svůj zrak
k hlubinám jež střeží drak

nehleď odrazů zrcadla
utni medúsy chapadla
prohlédni odlesků lest
příjmi i nejtemnější zvěst

tam, kde pláčou matky

pěvci lásky neopomenuli své blízké
jen se příliš zahleděli na hroty šípů
jali se opečovávat to, co je křehké
namísto plnění tělem vázaných slibů

neznali ještě barevné podoby lásky
tak, či onak dával se jim duše svět poznat
slepota vršila na jejich srdce vrásky
a odvaha nutila před bohem se doznat

láska však ještě nevyjevila své barvy
klube se do světa, aby roztáhla křídla
aby do peří shrnula bratry i matky

láska ještě nedošla na konce záhybů
pídila se dosud po červených nitích
jen aby neutkvěla v zákoutích hrobů

i sonetu nastaví srdce drzosti val
neb není v řádcích, ani mezi nimi král
není ani v záři všech světa klenotů
nedá se najít, ani na konci nití
to, co se ti příčí
a tam, kde pláčkou matky
láska se vzpříčí všem bohům

nedáš se

nedáš se přelstít
ještě nejsi
budeš však, chceš-li
a necháš se vésti

předbíháš stínům
brzičko upadáš
všem se dáš vlivům
jen se pak nezvládáš

poznáváš odmyšlené
předsudky hnilob
slyšíš i neslýchané
slova, jež šeptá hrob

nebojíš se vyjít vstříc
přetnout obrazce
vidět hlouběji i víc
než jen na filmu pásce

nedáš se bez boje
vkrádáš se chytře
zdobíš své závoje
v hrobce i v patře

chci, chci až na věky

chci tobě psát dokud neodpovíš
dokud sníh nezahladí šlépěje karmy
dokud se celý svět na štorc nepostaví
dokud nebude jasno na konci tunelů tmy

chci o tobě všechno znát, vše prozkoumat
bez chladné lsti, bez zášti, bez touhy
bez strachů jazyky společné rozmotat
prosít základy dávnověku a vyleštit šmouhy

chci ti i zpívat, budeš-li tomu vděčná
árie srdcí i melodie mých hvězd
smyfonie humoru i (těžké) etudy teskna
bezhlavé popvěky mých bluesových cest

chci, a přesto nevím zda chceš i ty
dosud jsem nevěděl, nechtěl a nepoznal
teď však chci, chci až na věky
s krví své duše roztančit bál

výskoky duše

výskoky duše nad horizont
tam, kde se cítí tak hluše
kde sama ze sebe tvoří palindrom
ve svršcích nejubožejšího klišé
zrcadlí hanbu zahnanou v kouty
přemnožených snah své padlé touhy
přístřeší potěch, pověr i zhoubných věr
vykrystalizuje poťouchlou hrou nový směr

nechce se dávat, ba ani oprostit
nechtíce rozdává chtění do všech stran
tíhnouce volně své rámě otevřít
těm, co se líhnou z přátelských bran
vyslyšen, vymáme ze stohu klasů
vyučuje, poslušen jen dávným hlasům
vyklube se, rozdán, ba nikomu vlastní
ponoukne hru a znovu se zasní

přátelství na kraji zádušních krajin
kde hluchot jak dupot rozohní stvol
tvých vlastních vratek a nadobětin
tvarujících ozvěny odvěčných kol
vkrádáš se bláznivě do tíže dluhů
do beztíže duší a všemožných duchů
tam, kde není krok, jen tvořící mysl
kde touha či myšlenka hned tvoří smysl

setkání bez přátel, láska bez ozvěny
přitakání pravdě opásané otěžemi
kruhem vyměřeny pravoúhlé stěny
krácení líců a ruby násobeny dvěmi
vrásky jen na zídce, jako výrazy čelem
prochází zástupem obludných šelem
napůl jak sražená, napůl vzpřažená
do šiků obranných kopí směle opřená

pomodlí se, tiše po kolenou odbelhá
do stínů za horizont kříž svůj zabodne
i když je ztěžklá a kalem mdlá
vždy znovu do dálek upřímně pohlédne
duše, tvůj plamen, tvé vlastní nitro
procházka blahem a vlahé jitro
toužebně sluncem se nechá zalít
a v jeho ohni vše nechá spálit