smrky sahající do nebe
slunce jako puk
temněřvoucí pokrývka
tříští saze
do srdce záře vnuk
průhled
jako dar
připomínka včasnosti
bezové stezky
vůně chmur
bláto
ty vole, bláto!
cos nečekal, život nadělil
mnoho pohledů
jedenkrát “Dobrý!”
a jedna žádost o oheň
neřku-li že zpoždění vítá přítele
dává ochutnat déšť
a myšlenku: stačil by oheň jen v Slunci
~~~
ještě je dalek můj jazyk haiku