píšeš jen pro povyk vlastní mysli ať se hne, ať myslí, ať tě povede za ruku vtažený do víru spletení nechvalných her myšlení a tíhy prozření smyslem se nabízí všebarvý svět k cíli a bez klíčů znehybněn květ třásněných obručí přeťatých rtů i uch ztráceje sluch i cit pro tiché záchvěvy mysli ať myslíš, či nemyslíš dlít tam a stavět vystavíš chrám prázdných náručí z kostí vybarvíš čmáranku mysli a vyvlastníš svůj vlasní svět vlastně se jen sprostě zasníš a zaspíš zanecháš za sebou bez odpovědi živé zpovědi bez rozžehnání, bez otčenáše, bez krve přeživší ty, co vědí, i ty, co si hrajou na medvědy vystřelíš pár slov, jako šípy kroužící tmou aby zasáhly černotu v středu zabředlou vetkáš je do tlamy, jako vlak svázaný dráhou ponechán na pospas po lásce prahnout leč vláhou nevinnosti snů odvíjí se den když ještě nežiješ, a přitom již nespíš jen se klubeš ven, do mysli, do světa pěny života předvoj, leč odtržený, zabředlý ve snění píšeš, leč slova míjejí významy ukrývají se před smysly omámeny energiemi nedají se zachytit, ony nemají tvary jen hýří tíhou ponoukání a všemi hrami povyky mysli a posunky rtů jako vytí na měsíc a krkavčí krákorání