výskoky duše nad horizont tam, kde se cítí tak hluše kde sama ze sebe tvoří palindrom ve svršcích nejubožejšího klišé zrcadlí hanbu zahnanou v kouty přemnožených snah své padlé touhy přístřeší potěch, pověr i zhoubných věr vykrystalizuje poťouchlou hrou nový směr nechce se dávat, ba ani oprostit nechtíce rozdává chtění do všech stran tíhnouce volně své rámě otevřít těm, co se líhnou z přátelských bran vyslyšen, vymáme ze stohu klasů vyučuje, poslušen jen dávným hlasům vyklube se, rozdán, ba nikomu vlastní ponoukne hru a znovu se zasní přátelství na kraji zádušních krajin kde hluchot jak dupot rozohní stvol tvých vlastních vratek a nadobětin tvarujících ozvěny odvěčných kol vkrádáš se bláznivě do tíže dluhů do beztíže duší a všemožných duchů tam, kde není krok, jen tvořící mysl kde touha či myšlenka hned tvoří smysl setkání bez přátel, láska bez ozvěny přitakání pravdě opásané otěžemi kruhem vyměřeny pravoúhlé stěny krácení líců a ruby násobeny dvěmi vrásky jen na zídce, jako výrazy čelem prochází zástupem obludných šelem napůl jak sražená, napůl vzpřažená do šiků obranných kopí směle opřená pomodlí se, tiše po kolenou odbelhá do stínů za horizont kříž svůj zabodne i když je ztěžklá a kalem mdlá vždy znovu do dálek upřímně pohlédne duše, tvůj plamen, tvé vlastní nitro procházka blahem a vlahé jitro toužebně sluncem se nechá zalít a v jeho ohni vše nechá spálit