dny míjejí otáčíš se jakoby v rytmech nezastavitelná projekce jednou ne a jindy ano drahokamenná nebo jen hadrák vycpaný slámou don Quijote slávu nezískal vítězstvím ale umanutostí neústupnou osobností dnes by bloumal zahradami luštil skvrny a zřejmě i potají trhal bílé pláště v bezvýchodnosti své projekce vtiskl by odboji odstíny lásky jiskru bezhlavosti pro ní pro jeho paní a bez ustání bez znavení kradl by bílé pláště za nejhlubšího luny snu jako ty naděje vkradou se vždy když už je na dně jen zrcadlo odraz nejhlubšího chtění vůle k moci k životu k milování zrcadlo zrození chtíče tužby těla toho co panenka Maria nechtěla pomyslet a jiná, otevřeně žádala a tak zemřel v rovnovážném rozpoložení chtěl dobře pro všechny však zemřeme každý protože vůle je slepá slepě následuje nejkratší cestu k projevu