nevím co je báseň a co drzý klín vložený do oken aby bylo vidět mimo špínu tabulí i když zebou stopy a místnost se plní chladem odspodu ale ty chceš vidět i báseň i čistý horizont který proťal pták jakoby padal k zemi a on jenom letěl dál vzdálil se z dohledu beze stop ty zanecháváme jenom my protinožci
Rubrika: poezie
krkavčí krákorání
píšeš jen pro povyk vlastní mysli ať se hne, ať myslí, ať tě povede za ruku vtažený do víru spletení nechvalných her myšlení a tíhy prozření smyslem se nabízí všebarvý svět k cíli a bez klíčů znehybněn květ třásněných obručí přeťatých rtů i uch ztráceje sluch i cit pro tiché záchvěvy mysli ať myslíš, či nemyslíš dlít tam a stavět vystavíš chrám prázdných náručí z kostí vybarvíš čmáranku mysli a vyvlastníš svůj vlasní svět vlastně se jen sprostě zasníš a zaspíš zanecháš za sebou bez odpovědi živé zpovědi bez rozžehnání, bez otčenáše, bez krve přeživší ty, co vědí, i ty, co si hrajou na medvědy vystřelíš pár slov, jako šípy kroužící tmou aby zasáhly černotu v středu zabředlou vetkáš je do tlamy, jako vlak svázaný dráhou ponechán na pospas po lásce prahnout leč vláhou nevinnosti snů odvíjí se den když ještě nežiješ, a přitom již nespíš jen se klubeš ven, do mysli, do světa pěny života předvoj, leč odtržený, zabředlý ve snění píšeš, leč slova míjejí významy ukrývají se před smysly omámeny energiemi nedají se zachytit, ony nemají tvary jen hýří tíhou ponoukání a všemi hrami povyky mysli a posunky rtů jako vytí na měsíc a krkavčí krákorání
nad nebesy
nad nebesy tam, kde jenom tvoje záře dokáže hodit stín spěchám s podnosy královské hostiny všech mých myšlenek na tebe a se všemi mými srdci pro tebe nad nebesy když tě doběhnu po stopách odlesků snů a nezakopnu při tom potkáme se znovu a chceš-li znovu stíny všech světel a záře nejhlubší tmy
tak moc zasahuješ
tak moc zasahuješ do věcí až zastavíš vývoj vnímáš jen vlastní akci vlastní plán konání se potvrzuje konáním šlépěje se prohlubují bezbřehé bylo kanalizováno prostota byla smíchána plnost vyměřena dech byl dán raz dva raz dva pohyb zpečetěn tak moc zasahuješ do věcí až věci zasahují do tebe stavějí se svým významům pranýřují obvyklý kontext může se říct dharma na kříži ježíš bez trůnu a pohyb zpečetěn tak moc zasahuješ do věcí až skrze ně nevidíš za hledím zohledníš jen záblesky strže drzosti hysterie protkané krajky stuhami z válek jizvy po baletu třeštící rádio a dlouhatánský nádech ale výdechy jen stroze nebo intimně jako by nebylo uvnitř neb je jen kontrastem venku tak toužíš uzřít se až do sebe zasahuješ tak moc zasahuješ tak moc do všeho zasahuješ . . . co je však cesta bez poutníka neb poutník je cestou též
na konci provazu
chceš-li něco říct tak mluv vyjádři se! nenadávej jenom neproklínej mluv k věci jsme na jedné lodi jsme jedna parta proto budeme táhnout za jeden provaz a nech si svou zmudrovatělost zanech svého archéismu prý co k potápející se lodi nepatří prý se s ní neutopí jenže když nejsi na lodi utopíš se v moři sám když nejsi na vesmírné lodi Země pak kde jsi?! kde vězíš?! zapomněl jsi snad dýchat, jíst a pobývat? tam, kde se rozhostila matka Příroda! chceš li něco říct pak mluv k věci však obeznámen tou věcí nech si svého dozorce, kárce a násilníka nebo ho zahoď ale mluvíš li věz, že je nás mnoho mnoho na stejném konci provazu
vně-tkaný
vetkám příběh do pár slov jako tehdy od břehu se odrazím s pocitem něhy pár temp zzabřehý sled pohybů a gest ponořen v hladině zabředlý však nepolíben smrt si hledá jiné břehy neposkvrněn však potopený seč děj za dějem vyklízí prostor vod střeží a leží na aktech vln surfař uvězněn od hrany po hranu vynořený, ponořený vetkaný do stavů vln jako stavidlo brzdí stavy
počty s teď!
teď! napíšu báseň kterou jsem chtěl napsat „teď“ už včera tady a teď aneb tam a tehdy v člověku však i včerejší teď je znovu teď a předvčerejší může být v mžiku na dohled jen pohleď která teď si uchováváš? opatruješ a opečováváš? nedáš na „teď“ dopustit! teď je ten okamžik běsnit! teď je čas milovat! teď rozumovat! teď dotírat! teď udeřit! teď se smát! a teď?! teď ukládám slova do nového: „teď napíšu báseň“ a v té básni bude včerejší teď nutkání, ale už ne jeho forma ta pominula, vyvanula jako včerejší smog který zachvátil město i teď jak často dopadá včerejší smog? jak často taky ten prach ze sahary? z haldy? z komínů? z před-minulosti? nedovolí přítomnosti ani lok jen vřava, oheň, aféry pitky, hostiny a povídačky problémy na stříbrném podnose jako hnědé brýle na nose ale! hlavně s hovnem se nevidět! raději jej převléci do pár vět jako milníky všech minulých teď které se zhmotňují na povel na povyk na postřeh nebo posunek ale teď? teď to nebudu rozvíjet ne-bu-du dál psát leda dál srát – a to pro vás nechci v prostém teď není kam utíkat není čeho se bát tak pro příští teď nauč se odečítat minulá teď a s hovnem počítat to jsou prosté počty vyčůránku! (a že takovým počty jdou!)
chtěl jsem nechat tě přijít
vlastní cestou vlastním úsudkem přes všechen rozum a dílo posunků jen čistě běž vstříc všem předsudkům chtíc vlastní směr a moudrost všech šedin nesmířen proti všem neměříce přijímej všesměnný proti-vztlak dám ti jen na cestu stesk abys určitě nezapomněl abyses vracel a měl tu čest svést k sobě mocně všem valům abys měl hlavu přes všechnu lest ji k sobě svést pravda tě však přejde a půjde dál lehneš si všedně jako každý den bez touhy, bez slov vzbudíš se příběhem a množstvím věr však věř dokud ti stačí slov dokud ostatní o něch vřou v pozdním lvů a koček ryku necháš se kolébat v rytmu snů, slov a slz prosoužen úsudkem zvyků prohlédnut pohledem vzlyků přehlížen snem přikryt dnem nechceš odměnit příslibem, přísudkem, přívlastkem latinských jmen jen poklízíš do slupek balíš slova odklízíš trosky kolébáš děti vdovám svých vlastních věr běž, běž! vlastní stezkou nech se vést přijď i přijď ty i já nech se vnést však tě ta zvěst nemine nemnohých cest nemineš a necháš je k sobě svést na vlastní přítěžiště přitáhneš hřiště nechvalných her déšť neomámitelných nezbedných slůje nepochválených neobyvatelných hnízda nedokonavých neuskutečnitelných odlesky neuchopených nepřehlédnutelných přes však i přespříště přehlédneš chtěl nechat tě přijít přikovat k vodě bárku tonoucí když další vlně nechá se utopit
záblesk
záblesk hleď vzpříma spravovat věc klína vztahovat, vrávorat jakoukoliv cestou dát příchozí k odchodu k smíření jejich přechodu do lovišť zalehlých tichem nejcennějších symbolů není stvolů není ucha, co by slyšelo není oka, co by vidělo nejsi nežli portálem zdobený kalem ale i láskou nejpodivnější krásou ale i hněvem na rozích všech nejmenších průchozích neviditelných nepovšimnutých musíš si všimnout jinak tě zavalí proud temný a naléhavý nečekaně bezhlavý zapomenutých počitků svatých světa odlitků podezřele přiléhavých urputně nesmlouvavých zbytků lajdáku! zase ses nechal bulíkovat zmaten snažíce hrát hru na nikdy a nic vždyť nemůžeš víc jen ochutnávat dary na stole Máry okamžiku jednoty soustředění prostoty vědomí přítomnosti
ani za píď
respektuješ noc ale nedáš si říct co je odňatá moc, odmocnina od slova vstříc? jen pouhá samota na nebesa vyzdvižená touha však chybí ti prostota, které se každý den rouháš bez boje zbořit kříž nebát se opustit flám když víš, koho chleba jíš pak zpívej nebesům i tmám vycházíš vstříc jen v dešti v propojení nebe a země hodláš sama sebe přelstít že myšlenky nemají sémě raději bys respektoval den kdyby byl skutečný nebo aspoň jako sen dokonale náhodně-jedinečný proto respektuješ moc vůli po jedinečnosti řádu kdy skloní se i noc a Měsíc ukrojí z tvého hladu nevejdeš se ani za píď a přesto svědčíš existenci pochopíš tak, co je klid a kde hranice tvé “insurency” respektuješ i ten den a někdy dáš si říct všemi aby bylo o čem snít sen zůstaneš proto při zemi nakonec respektuješ i svítání trneš při západu slunce přitakáš rannímu rozlévání tolik co děsíš se jeho konce