svleč se skvrnám paměti se dávaj’ na odboj pro nůž vymření všech bylin, květin a stromů se boj! ne boha, ne sebe ne žádného pekla ani světla odevzdáš své dlaně a v panně, raku či kozorohu řekneš své ne manipulaci skrze “rozumné” odhlédni od světa na chvíli posílíš kontext svého veta a hlavně jdi tam tam do světa na zkušenou protože nikdo nemá čas tě prověřovat jen náhoda dítko štěstěny připraví ty správné ozvěny
Štítek: poezie
podívat se větám na konec
chceš se podívat větám na konec? dočkat se konce snu abys nezapomněl aspoň ten blýštivý okamžik před srážkou s naivitou a svitem nových rán osudu na míle od první věty jen palec od poslední chceš nachytat vítr olizuješ prsty chčiješ v závětří pochvaluješ si rozum rozumem trudomyslností proti větru! namísto se unášet v sny klidně i za cenu ranního praní prostěradla ať už od přemíry lásky slz nebo počůrání nemáš chcát proti větru! říkal strýc a hlavně ne ve snu! říkám já
pomni příběhy
pomni příběhy, slova, myšlení
pomni rozpoložení
nikdo sám neví dost
o rozložení
sil
nejsou-li dva
tak pojď si zatančit
do tmy
tam v harmoniích
pohybů, křížení
ladění i vlnění
poznáš střed
porozumíš nám
namísto jednomu
vychýlenému na stranu
přes hranu
stranou připomínky
námitky a výhrady
stačí společný rytmus
a vnímat střed
protože i v tanci hrozí
nerovnováha
pád
nebo střet sil
na jednom konci tmy
lano padá
středobod ztrácí střed
a vesmír kolabuje
do další nepravděpodobnosti
dny míjejí
dny míjejí otáčíš se jakoby v rytmech nezastavitelná projekce jednou ne a jindy ano drahokamenná nebo jen hadrák vycpaný slámou don Quijote slávu nezískal vítězstvím ale umanutostí neústupnou osobností dnes by bloumal zahradami luštil skvrny a zřejmě i potají trhal bílé pláště v bezvýchodnosti své projekce vtiskl by odboji odstíny lásky jiskru bezhlavosti pro ní pro jeho paní a bez ustání bez znavení kradl by bílé pláště za nejhlubšího luny snu jako ty naděje vkradou se vždy když už je na dně jen zrcadlo odraz nejhlubšího chtění vůle k moci k životu k milování zrcadlo zrození chtíče tužby těla toho co panenka Maria nechtěla pomyslet a jiná, otevřeně žádala a tak zemřel v rovnovážném rozpoložení chtěl dobře pro všechny však zemřeme každý protože vůle je slepá slepě následuje nejkratší cestu k projevu
óda na hovnivála, co z hoven zlato uklubal
kuci se hádaj na pískovišti o bábovičky a mě to neba kdo prý má originálnější je mi z toho smutno tak si jdu zahrát na klavír a pak najednou píšu píšu báseň-meta a na chvilku si myslím, že jsem bůh že jsem se povznesl vyhrál hru na shovívavou a schvaluji vykrádání ano, vykraď mě já vykradl mámu, tátu, bráchu, ségru, strýce, tetu, pastora i... i sebe všichni se totiž navzájem vykrádáme ale sebe sebe budu vykrádat nejdéle tomu se totiž říká karma tak mě vykraď (nebo vykaď!?*) a budeme více nežli jeden, dva ve stejné šlamastyce tři čtyři, ve stejných trampotách co naplat jeden či dva dva ze tří schvalují shovívavost k libosti slov uživatele k samolibosti a svrchovanosti jazyka stejně si řekne co chce bez hlučného héle formičky dal bůh! a my na to: to je poezie! héle! bůh byl totiž nejoriginálnější v tom, že vymyslel něco jako formičky vůbec a proto se můžeme hádat na pískovišti čí babovka je lepčí tak jsem si zahrál na básníka nebo příživníka? a ještě na božího advokáta nebo kata? kdo ví jak to má bůh myslím si, že nás má u prdele a dál si svobodně tvoří běh nechej během a během nechej běh a já v tom běhu jenom malé tele já vím: “musíš se ještě hoodně učit!” atd atd atd ad finis finitum ale pokud vám někoho připomínám to nic, to jsem si jen hrál na Herakleita a přihazoval klacky do ohně *Tvoje svaté právo veta. Neplést s pojmem odveta. Tu si nárokují leda hlupáci.
kdo to ocení?
kdo to ocení? blázni říkaj ni oni, ni my! do studánky vnikla vlhká pravda leklá ryba s vánky přítel hlas tvůj poslům slepě štípe bos nad ostřím jha se střídmě jíme nejsme nejníž nežli nejníž nejsi nijak zvlášť jen ti roste nos na patku řízni jazyk pravdu nechej lhát jen si broukni nebo zvrhni samohlásky přítlem hlídej nežli peklo přítele pádná slova lítost ob dva není jenž si ego pochoval díky dajků díky déku drahý dýky ostří v letu na pařátech hada střemhlav klopí, počítá nežli zubem zardí orla jedu pln skon přání posteskne pádů svůdce had vše orlu zdolá našeptat: vklad je slovo pravda kat vítěz bere šle ať není nahota! a pozpátku: nahota není! ať šle bere vítěz kat pravda, slovo je vklad našeptat zdolá orlu vše had svůdce pádů si posteskne přáním skon pln jedu orla, zardí orla nežli počítá, klopí střemhlav had na pařátech v letu ostří dýky drahý déku díky dajků, díky pochoval si ego jenž není dva ob lítost slova pádná pekla přítele nežli hlídej přítlem samohlásky zvrhni nebo jen si broukni lhát nechej pravdu jazyk řízni na patku nos roste ti jen zvlášť nijak nejsi nejníž nežli nejníž nejsme jíme se střídmě jha nad ostřím bosky štípe slepě poslům tvůj hlas - přítel s vánky ryba leklá pravda vlhká vnikla do studánky ni my, ni oni! – říkaj blázni ocení to “Kdo”?!
toulal se krajem
toulal se krajem s vidlemi Poseidon sám s bubínkem šamanů Pán s věncem ve vlasech jinochů Syn s flétnou postrach všech Krys s pohledem, co ostří jak Rys s lukem, jenž Shivův jest dar se Slovem co předchází pád s písní nad Jerychem s pokřikem Draků s pláčem všech Buddhů a úšklebkem Smrti toulal se krajem [né každý kdo bloudí je ztracen]
s šátečkem na pak
ať tě vyhlížej už z dálky s šátečkem na pak a zlaté loutny po stopách tónů vynesou Tě k branám a do světů tvých pak nasypou se kamínky rozboří hrad pískové duny vystavěj pomník zpropadených světců jenž se ve vleku labyrintů a pří dobrali konce nitky zlatavé ve vlasech protkané tak sbohem a šáteček zahoď se v sny projdi branou a než zazní loutna a andělé křídla roztáhnou pomysli na poslední mši jež vedeš životem za svou duši
absolutní zrcadlo
jaro našich světlem nasáklých krajin ještě neskončilo z podhledu vrhá slunce hluboký stín srdce netančilo pohledem v hlubiny zrcadel těkavých utváříš si sny potutelně rozprodáváš kolemjdoucím bez optání mrháš slovy za chrbtom sic poskakuje temný stín loci fanum fanaticus famularis famosus familiaris fames falsus nechtěné dítě vedlejší produkt naší prostoduché zaslepenosti absolutní zrcadlo tupý slovník a mlhy v údolích krajin
slunce, pohlédni!
slunce mé pohlédni jak vzhůru míříme klaníme se oblakům stoupáme nad báň života vzdáleni soumraku kráčíme vstříc zraku bohům do vleku ještě ti není do breku obětí stal se ti člověk a v nových jiskrách spatřuješ bodláky neb nad bude jen krok člověk nevystoupá nikam výše když nebe se zemí hraje vždy na plichtu nad bude jen krok žádné vítězství nad draky když duši s tělem spojuje sen nad je jen krok, mistře žádné zázraky spatříš li nějaké výšiny setřes je ze sebe dříve než všimneš si mršiny jež drží svými pařáty nad je jen krok, ďáble žádné rozpaky spatříš li za sebou daň z proroctví připrav se na mraky sžírají se touhou popršet nejen mrzáky nad je jen krok, bohové nejste li k ničemu staňte se člověkem s vděčností žehnajíce věčnosti že ještě sází pohádky zarostlé srdce pláně rozumu nabídly dlaně nad je jen krok, pane krok sun krok dorovnáš postavíš dámě chrám roztančíš číše třeskutý tok pohlédni do očí kráse poděkuj za hnus i dnes nenech se zviklat když myslíš výše a suneš se přitom vpřed