řeklas sbohem? vlastně ne nikdy jsi neřekla ne jen se svlékla zahleděla slova v bytí oblékla majestátně rovna bohyně spřádá z sítě závoje září před očima jako vlna do hlubin upřímností štíra vtahuje do slabin čelem těm vlnám nedá se říci ne! nikdy nechtěl bych ztratit, co v ní je svými křídly noc vesmírnou shrnuje můra sněhově bílá jako kvočna hvězdy pod křídla velká matka nikdy neříká ne obloha neklame modří obklopuje lůno zelení nasáklé zahleď se do očí išvary že není jediné oběti v prostoru svátosti? jsou všude! hadi zapleteni do kopyt velkých rožců jedno, kozo, noso, je to jedno v jeho zemi jsi vždy na boso svátost našlapuje na svátost prostota narovnává všechny rohy však jedno jsme, leč nezdá se oběť dává černý kouř rozum z kozla učaruje včelaře predátor je fuč a fouká chladný tíže dech jde o život, leč v mysli režisér káže za tradice, za hrdost a blablabla leč není jich přec, vzkaž slovy na ně nedosáhnou, nedostihnou záblesk krásy, záchvěv touhy odraz zrcadlení hlubin naruby vrhni se do nich prosím, modlím se bez tebe umírám chci vyslat holuby ať navštíví bílý chrám na náměstí v něm zvony bijí nadějí hledající nejsou ztraceni odměněn bude zaťuká li vstup jen pro odvážné od vážnosti podaleku vstup jen srdcem dítěte