řeklas sbohem? vlastně ne nikdy jsi neřekla ne jen se svlékla zahleděla slova v bytí oblékla majestátně rovna bohyně spřádá z sítě závoje září před očima jako vlna do hlubin upřímností štíra vtahuje do slabin čelem těm vlnám nedá se říci ne! nikdy nechtěl bych ztratit, co v ní je svými křídly noc vesmírnou shrnuje můra sněhově bílá jako kvočna hvězdy pod křídla velká matka nikdy neříká ne obloha neklame modří obklopuje lůno zelení nasáklé zahleď se do očí išvary že není jediné oběti v prostoru svátosti? jsou všude! hadi zapleteni do kopyt velkých rožců jedno, kozo, noso, je to jedno v jeho zemi jsi vždy na boso svátost našlapuje na svátost prostota narovnává všechny rohy však jedno jsme, leč nezdá se oběť dává černý kouř rozum z kozla učaruje včelaře predátor je fuč a fouká chladný tíže dech jde o život, leč v mysli režisér káže za tradice, za hrdost a blablabla leč není jich přec, vzkaž slovy na ně nedosáhnou, nedostihnou záblesk krásy, záchvěv touhy odraz zrcadlení hlubin naruby vrhni se do nich prosím, modlím se bez tebe umírám chci vyslat holuby ať navštíví bílý chrám na náměstí v něm zvony bijí nadějí hledající nejsou ztraceni odměněn bude zaťuká li vstup jen pro odvážné od vážnosti podaleku vstup jen srdcem dítěte
Měsíc: Leden 2022
zajdi za roh
zajdi za roh tam už neuvidíš to co bylo převracíš se chceš se nalézt bdící ve snu odvrácená strana tíže příslib něhy, rozkoše a viny vrostlé do slov které nevážily bohů s vervou kopyt kozorohů na skalách tančíce střepy počítaj až po skoku není nikdy hop bez kamení jež táhne nás bezhlavě do náruče aktů nespasí tě ani nenechají zhola projdeš žárem a posílíš tam, kde jest tvá pravá volba najdeš se na rohu se potkáme křížení dvou ulic jež se znovu sejdou a možná ne možná nikdo nikdy za roh nedojde
jenž nikdy není hotov
hluboký vjem nasáklý žalem obrazy světla střídají stín procházíš útrobami val za valem nenecháš se trýznit křikem vin díky modlitbám, jež jsou pouhá slova která se drmolí z úst jako dým shořelých na levém břehu tvého já blížím se kráse krokem střídavým nejsou mi cizí, ničím zahalené stehna těch dam k životu s žalem krásu však žádajíc se sebou zadané nechal bych život za jejich krále přesto si žádám zápalné oběti dokud se při neurovnají zápalem nenech se zmást, opět jsou to jen slova krásu však neztratí, i když čteš potřetí tam začíná jich pravda, tam v lůně sotva sen jeho se naplní, když už se probudit neštítí vzdal se pro krásu, omotán hadem přistane jen když rámě mu podstrčí vytáhl do boje s vlastním pokladem na sklonku člověka však padne mu do očí nechtěná hra, kulisy kulis trámy jež nikdo nemohl snést pouze sen lámající vůli leží tam v hrobě, ruka v pěst však sen jeho přerostl ve velký třesk rodí se znova, jenž nikdy není hotov ve vínku hravý, zvídavý a tak trochu snílek /"synecdoche new yorke”
svleč se skvrnám
svleč se skvrnám paměti se dávaj’ na odboj pro nůž vymření všech bylin, květin a stromů se boj! ne boha, ne sebe ne žádného pekla ani světla odevzdáš své dlaně a v panně, raku či kozorohu řekneš své ne manipulaci skrze “rozumné” odhlédni od světa na chvíli posílíš kontext svého veta a hlavně jdi tam tam do světa na zkušenou protože nikdo nemá čas tě prověřovat jen náhoda dítko štěstěny připraví ty správné ozvěny
podívat se větám na konec
chceš se podívat větám na konec? dočkat se konce snu abys nezapomněl aspoň ten blýštivý okamžik před srážkou s naivitou a svitem nových rán osudu na míle od první věty jen palec od poslední chceš nachytat vítr olizuješ prsty chčiješ v závětří pochvaluješ si rozum rozumem trudomyslností proti větru! namísto se unášet v sny klidně i za cenu ranního praní prostěradla ať už od přemíry lásky slz nebo počůrání nemáš chcát proti větru! říkal strýc a hlavně ne ve snu! říkám já
pomni příběhy
pomni příběhy, slova, myšlení
pomni rozpoložení
nikdo sám neví dost
o rozložení
sil
nejsou-li dva
tak pojď si zatančit
do tmy
tam v harmoniích
pohybů, křížení
ladění i vlnění
poznáš střed
porozumíš nám
namísto jednomu
vychýlenému na stranu
přes hranu
stranou připomínky
námitky a výhrady
stačí společný rytmus
a vnímat střed
protože i v tanci hrozí
nerovnováha
pád
nebo střet sil
na jednom konci tmy
lano padá
středobod ztrácí střed
a vesmír kolabuje
do další nepravděpodobnosti
dny míjejí
dny míjejí otáčíš se jakoby v rytmech nezastavitelná projekce jednou ne a jindy ano drahokamenná nebo jen hadrák vycpaný slámou don Quijote slávu nezískal vítězstvím ale umanutostí neústupnou osobností dnes by bloumal zahradami luštil skvrny a zřejmě i potají trhal bílé pláště v bezvýchodnosti své projekce vtiskl by odboji odstíny lásky jiskru bezhlavosti pro ní pro jeho paní a bez ustání bez znavení kradl by bílé pláště za nejhlubšího luny snu jako ty naděje vkradou se vždy když už je na dně jen zrcadlo odraz nejhlubšího chtění vůle k moci k životu k milování zrcadlo zrození chtíče tužby těla toho co panenka Maria nechtěla pomyslet a jiná, otevřeně žádala a tak zemřel v rovnovážném rozpoložení chtěl dobře pro všechny však zemřeme každý protože vůle je slepá slepě následuje nejkratší cestu k projevu