Štítek: šuplík

chceš se podívat větám na konec?
dočkat se konce snu
abys nezapomněl
aspoň ten blýštivý okamžik
před srážkou s naivitou
a svitem nových rán
osudu
na míle od první věty
jen palec od poslední
chceš nachytat vítr
olizuješ prsty
chčiješ v závětří
pochvaluješ si rozum rozumem
trudomyslností proti větru!
namísto se unášet
v sny
klidně i za cenu
ranního praní prostěradla
ať už od přemíry lásky
slz
nebo počůrání
nemáš chcát proti větru!
říkal strýc
a hlavně ne ve snu!
říkám já

pomni příběhy, slova, myšlení
pomni rozpoložení
nikdo sám neví dost
o rozložení
               sil
nejsou-li dva

tak pojď si zatančit
do tmy
tam v harmoniích
pohybů, křížení
ladění i vlnění
poznáš střed
porozumíš nám
namísto jednomu
vychýlenému na stranu
přes hranu

stranou připomínky
námitky a výhrady
stačí společný rytmus
a vnímat střed
protože i v tanci hrozí
nerovnováha
pád
nebo střet sil
na jednom konci tmy
lano padá
středobod ztrácí střed
a vesmír kolabuje
do další nepravděpodobnosti

dny míjejí
otáčíš se jakoby v rytmech
nezastavitelná projekce
jednou ne a jindy ano
drahokamenná
nebo jen hadrák vycpaný slámou
don Quijote slávu nezískal vítězstvím
ale umanutostí
neústupnou osobností
dnes by bloumal zahradami
luštil skvrny
a zřejmě i potají trhal bílé pláště
v bezvýchodnosti své projekce
vtiskl by odboji odstíny lásky
jiskru bezhlavosti
pro ní
pro jeho paní
a bez ustání
bez znavení kradl by bílé pláště
za nejhlubšího luny snu
jako ty naděje
vkradou se vždy
když už je na dně jen
zrcadlo
odraz nejhlubšího chtění
vůle k moci
k životu
k milování
zrcadlo zrození chtíče
tužby těla
toho co panenka Maria nechtěla pomyslet
a jiná, otevřeně žádala
a tak zemřel v rovnovážném rozpoložení
chtěl dobře pro všechny
však
zemřeme každý
protože vůle je slepá
slepě následuje nejkratší cestu k projevu

kuci se hádaj na pískovišti o bábovičky
a mě to neba
kdo prý má originálnější
je mi z toho smutno
tak si jdu zahrát na klavír
a pak najednou píšu
píšu báseň-meta

a na chvilku si myslím, že jsem bůh
že jsem se povznesl
vyhrál hru na shovívavou
a schvaluji vykrádání
ano, vykraď mě
já vykradl mámu, tátu, bráchu, ségru, strýce, tetu, pastora i...
i sebe
všichni se totiž navzájem vykrádáme
ale sebe
sebe budu vykrádat nejdéle
tomu se totiž říká karma
tak mě vykraď (nebo vykaď!?*)
a budeme více nežli jeden, dva
ve stejné šlamastyce
tři čtyři, ve stejných trampotách
co naplat
jeden či dva
dva ze tří schvalují shovívavost
k libosti slov uživatele
k samolibosti a svrchovanosti jazyka
stejně si řekne co chce
bez hlučného héle
formičky dal bůh!
a my na to: to je poezie! héle!
bůh byl totiž nejoriginálnější v tom, že vymyslel něco jako formičky vůbec
a proto se můžeme hádat na pískovišti
čí babovka je lepčí

tak jsem si zahrál na básníka
nebo příživníka?
a ještě na božího advokáta
nebo kata?
kdo ví jak to má bůh
myslím si, že nás má u prdele
a dál si svobodně tvoří
běh nechej během a během nechej běh
a já v tom běhu
jenom malé tele
já vím: “musíš se ještě hoodně učit!”
atd atd atd ad finis finitum
ale pokud vám někoho připomínám
to nic, to jsem si jen hrál na Herakleita
a přihazoval klacky do ohně

*Tvoje svaté právo veta. Neplést s pojmem odveta. Tu si nárokují leda hlupáci. 

kdo to ocení?
blázni říkaj
ni oni, ni my!

do studánky vnikla
vlhká pravda
leklá ryba s vánky

přítel hlas tvůj
poslům slepě štípe
bos nad ostřím
jha se střídmě jíme

nejsme nejníž
nežli nejníž
nejsi nijak zvlášť
jen ti roste nos na patku
řízni jazyk
pravdu nechej lhát

jen si broukni
nebo zvrhni samohlásky
přítlem hlídej nežli peklo přítele
pádná slova lítost ob dva
není jenž si ego pochoval
díky dajků díky déku
drahý dýky ostří v letu
na pařátech hada
střemhlav klopí, počítá
nežli zubem zardí orla
jedu pln skon přání posteskne
pádů svůdce had
vše orlu zdolá našeptat:
vklad je slovo
pravda kat
vítěz bere šle
ať není nahota!

a pozpátku:

nahota není!
ať šle bere vítěz kat
pravda, slovo je vklad
našeptat zdolá orlu vše had
svůdce pádů si posteskne
přáním skon
pln jedu orla, zardí orla
nežli počítá, klopí střemhlav
had na pařátech v letu
ostří dýky drahý déku
díky dajků, díky
pochoval si ego jenž není
dva ob lítost slova
pádná pekla přítele
nežli hlídej přítlem
samohlásky zvrhni
nebo jen si broukni

lhát nechej pravdu
jazyk řízni na patku
nos roste ti jen zvlášť
nijak nejsi nejníž
nežli nejníž nejsme

jíme se střídmě
jha nad ostřím bosky
štípe slepě poslům
tvůj hlas - přítel s vánky
ryba leklá
pravda vlhká
vnikla do studánky
ni my, ni oni! – říkaj
blázni ocení to “Kdo”?!

toulal se krajem
s vidlemi Poseidon sám
s bubínkem šamanů Pán
s věncem ve vlasech jinochů Syn
s flétnou postrach všech Krys
s pohledem, co ostří jak Rys
s lukem, jenž Shivův jest dar
se Slovem co předchází pád
s písní nad Jerychem
s pokřikem Draků
s pláčem všech Buddhů
a úšklebkem Smrti
toulal se krajem

[né každý kdo bloudí je ztracen]

ať tě vyhlížej
už z dálky
s šátečkem
		na pak
a zlaté loutny
po stopách tónů
vynesou Tě k branám
a do světů
		tvých pak
nasypou se kamínky
rozboří hrad
pískové duny
vystavěj pomník
		zpropadených světců
jenž se ve vleku
labyrintů a pří
dobrali konce
nitky zlatavé
	ve vlasech protkané
tak sbohem a šáteček
zahoď se v sny
projdi branou
a než zazní loutna
a andělé křídla roztáhnou
pomysli na poslední mši
jež vedeš životem za svou duši

jaro našich světlem nasáklých krajin
ještě neskončilo
z podhledu vrhá slunce hluboký stín
srdce netančilo
pohledem v hlubiny zrcadel těkavých
utváříš si sny
potutelně rozprodáváš kolemjdoucím
bez optání mrháš slovy
za chrbtom sic poskakuje temný stín
loci fanum
	fanaticus
		famularis
			famosus
				familiaris
					fames
						falsus
nechtěné dítě
vedlejší produkt naší prostoduché zaslepenosti
absolutní zrcadlo
tupý slovník
a mlhy v údolích krajin

slunce mé
pohlédni
jak vzhůru míříme
klaníme se oblakům
stoupáme nad báň života
vzdáleni soumraku
kráčíme vstříc zraku
bohům do vleku
ještě ti není do breku

obětí stal se ti člověk
a v nových jiskrách spatřuješ bodláky

neb nad bude jen krok
člověk nevystoupá nikam výše
když nebe se zemí hraje vždy na plichtu

nad bude jen krok
žádné vítězství nad draky
když duši s tělem spojuje sen

nad je jen krok, mistře
žádné zázraky
spatříš li nějaké výšiny
setřes je ze sebe
dříve než všimneš si mršiny
jež drží svými pařáty

nad je jen krok, ďáble
žádné rozpaky
spatříš li za sebou daň z proroctví
připrav se na mraky
sžírají se touhou
popršet nejen mrzáky

nad je jen krok, bohové
nejste li k ničemu
staňte se člověkem
s vděčností žehnajíce věčnosti
že ještě sází pohádky
zarostlé srdce pláně
rozumu nabídly dlaně

nad je jen krok, pane
krok sun krok dorovnáš
postavíš dámě chrám
roztančíš číše třeskutý tok
pohlédni do očí kráse
poděkuj za hnus i dnes

nenech se zviklat když myslíš výše
a suneš se přitom vpřed